Impact investing se za posledních deset let posunul z okrajové filantropie do hlavního proudu financí. Přesto v řadě rozvíjejících se zemí naráží na stejný problém: krátký investiční horizont. Modernizace ekonomiky se ale nedá „vykázat“ po kvartálech. Vyžaduje čas, trpělivost a schopnost předat know-how tak, aby po odchodu investorů v zemi zůstaly dovednosti, instituce a pracovní místa.
Právě na tomto principu staví investiční přístup šejka Ahmeda Dalmooka Al Maktouma, realizovaný prostřednictvím Inmā Emirates Holdings. Podle dostupných informací se skupina podílela na 35 iniciativách ve více než 15 zemích a soustředí se na projekty, kde se kapitál propojuje s konkrétním společenským přínosem: od infrastruktury přes energetiku až po digitalizaci státu.
Partnerství místo zprostředkování
Model, který se prosazuje v části zemí Perského zálivu, staví na přímé bilaterální spolupráci. Místo toho, aby peníze putovaly přes více vrstev institucí a prostředníků, vznikají přímá partnerství s vládami, přístavními správami nebo místními podniky. Výhodou má být rychlejší rozhodování, silnější odpovědnost na obou stranách a hlavně vztah, který není čistě transakční.
Klíčová změna: nejde jen o to, co se postaví, ale kdo to bude umět provozovat, opravovat a rozvíjet dál.
Infrastruktura jako základ ekonomiky
Dobře to ilustruje modernizace přístavu v Karáčí. Dlouhodobá koncese na 50 let má smysl právě proto, že přístav není jen stavba, ale živý organismus: logistika, bezpečnost, digitální řízení, napojení na dodavatelské řetězce i školení pracovníků. V zemi, kde je zahraniční obchod významnou složkou ekonomiky, se efektivnější přístav promítá do konkurenceschopnosti průmyslu i cen pro spotřebitele.
Podobně v Ghaně cílí energetický projekt na překážku, která brzdí rozvoj napříč subsaharskou Afrikou: nestabilní dodávky elektřiny. Elektrárna o výkonu 250 MW znamená pro místní firmy předvídatelnější provoz, menší závislost na dieselových generátorech a větší prostor pro vznik nových služeb.
Přenos technologií bez technologické závislosti
Inmā zdůrazňuje, že technologie nemají nahradit lokální kapacity, ale posílit je. Příkladem je nasazení konceptu chytrých tříd v Pákistánu ve spolupráci s technologickým partnerem, kde důležitou součástí nejsou jen zařízení, ale také školení učitelů, metodická podpora a lokální servisní zázemí.
Ještě dál jdou projekty výroby chytrých zařízení v Nigérii, Angole či Rovníkové Guineji. Vzniká průmyslová základna, rozvíjejí se technické profese a zároveň se formují místní dodavatelé, kteří mohou časem vstoupit do globálních hodnotových řetězců.
Digitální identita jako vstupenka do ekonomiky
Specifický dopad má budování národních systémů digitální identity, například v Guyaně. Pro obyvatele venkova může bezpečná identita znamenat první reálný přístup k bankovním službám, úvěru nebo pojištění. Digitální infrastruktura se tak mění v platformu, na níž lze stavět další veřejné služby i finanční inkluzi.
Trpělivý kapitál a měření úspěchu jinak
Tento přístup počítá s tím, že část projektů má horizont v řádu desetiletí. Pákistánský program zelené energie s cílovou kapacitou 1 200 MW je plánován na 15 let tak, aby se stíhaly budovat kompetence, napojení do sítě i lokální vzdělávací programy. V Angole zase kombinace agrochemie a montáže traktorů ukazuje, že investice do potravinové bezpečnosti není jen o továrně, ale i o distribuci, údržbě a službách pro farmáře.
Výsledkem je rámec, kde se úspěch neposuzuje pouze podle finanční návratnosti. Stejně důležité jsou místní pracovní místa, přenos dovedností a schopnost komunit pokračovat bez trvalé závislosti na externím kapitálu. Pokud má mít rozvoj skutečně dlouhý dech, právě tato „neviditelná“ aktiva rozhodují o tom, co zůstane, až se stavební stroje odvezou.
Zdroj: yahoo.com