Když se v americké politice znovu objevuje věta, že „Spojené státy potřebují Grónsko“, bývá nejčastěji vykládána jako učebnicová úvaha o bezpečnosti. Tání ledu otevírá nové námořní trasy v Arktidě, roste význam leteckého i satelitního dohledu a sever se stává dalším prostorem soupeření velmocí. Jenže bezpečnostní argument je podle řady pozorovatelů jen částí motivace. Pod povrchem – doslova – leží důvod, který je pro Washington stále naléhavější: nerostné bohatství.
Nejde o ropu, ale o suroviny pro 21. století
Na rozdíl od klasických „energetických“ příběhů minulých dekád tentokrát nejde primárně o ropu. Grónsko je atraktivní tím, co nabízí moderním technologiím: vzácné zeminy a s nimi spojené strategické kovy. Zmiňují se i další suroviny, které jsou klíčové pro průmysl a obranu – hliník, nikl, platina, wolfram nebo titan. Právě tyto materiály stojí v pozadí výroby elektromobilů, větrných elektráren, čipů, laserů, baterií či některých zbraňových systémů.
Americký problém je přitom dlouhodobě zřejmý: bolestná závislost na Číně nejen v těžbě, ale hlavně ve zpracování vzácných zemin. I když se surovina vytěží jinde, bez rafinace a separace se často stejně neobejde čínská kapacita. A v době obchodních sporů a geopolitického napětí je to pro USA strategická slabina.
Kvanefjeld jako „jackpot“ a zároveň test politické vůle
Za nejdůležitější lokalitu bývá označována náhorní plošina Kvanefjeld, na níž se nachází jedno z největších známých ložisek vzácných zemin na světě. Pokud by se podařilo těžbu rozběhnout, Washington by tím získal nejen ekonomickou příležitost, ale i významný nástroj pro snížení rizika, že se dodávky kritických surovin stanou pákou v rukou Pekingu.
„Vzácné zeminy jsou teď tím, čím byla ve 20. století ropa,“ říká Mark Smith, bývalý šéf americké těžařské firmy Molycorp.
Z pohledu USA by kontrola či silný vliv v takto rozsáhlém prostoru – Grónsko má přes dva miliony kilometrů čtverečních – znamenal kombinaci vojenské a surovinové výhody. A i kdyby se těžit nezačalo hned, samotná možnost budoucího využití by fungovala jako „železná rezerva“ pro krizové časy.
Proč to nebude jednoduché: klima, infrastruktura a odpor místních
Na papíře zní arktická těžba jako rychlá odpověď na čínskou dominanci. Realita je tvrdší. Grónsko trápí drsné klima, krátká stavební sezona a logistika, která se bez kvalitních přístavů, silnic a energetických zdrojů prodražuje. K tomu se přidává politická rovina: část místních obyvatel i představitelů odmítá představu, že by se jedinečná příroda měla měnit v průmyslové území „kvůli cizím potřebám“.
Právě zde se láme příběh, který se navenek prodává jako bezpečnostní. V zákulisí jde o to, zda lze propojit strategické zájmy, komerční těžbu a souhlas místní společnosti – a zda by případný tlak zvenčí nepřinesl spíš odpor než spolupráci.
Když se byznys a bezpečnost slévají
V debatě o Grónsku se opakovaně vrací myšlenka, že v dnešním světě nelze oddělit geopolitiku od dodavatelských řetězců. To, kdo ovládá suroviny a jejich zpracování, určuje nejen ceny, ale i schopnost vyrábět a bránit se.
„Kontrola dodavatelských řetězců je otázkou národní bezpečnosti,“ upozorňuje Gracelin Baskaranová z programu pro bezpečnost kritických nerostů v think-tanku CSIS.
Grónsko tak není jen arktickou mapovou položkou, ale symbolem nové éry: éry, v níž se o vliv soupeří přes přístavy, doly a rafinerie stejně intenzivně jako přes vojenské základny. A kde vzácné zeminy a strategické kovy mohou mít pro velmoci hodnotu srovnatelnou s ropou minulého století.
Zdroj: investicniweb.cz