Akcie největších amerických ropných společností i servisních hráčů v prvních hodinách po zadržení venezuelského lídra Nicoláse Madura Spojenými státy znatelně posílily. Trh si rychle přepočítal, že by se po letech sankcí a izolace mohl otevřít přístup k zemi s největšími prokázanými zásobami ropy na světě. Nadšení investorů ale naráží na tvrdou realitu: Venezuela nebude příběhem „rychlých barelů“, spíše dlouhé a drahé obnovy.
Od ropné velmoci k exportu pod milion barelů
Ještě v 90. letech a na začátku nového tisíciletí Venezuela vyvážela přes 3 miliony barelů denně. Dnes se export propadl pod 1 milion barelů denně. Důvodem nejsou jen americké sankce a omezení pro tankery, ale i dvacetileté období chronického podinvestování, korupce a model státní kontroly, který nechal klíčovou infrastrukturu chátrat.
V praxi to znamená rozpadlé vrtné soupravy, krádeže materiálu a neřešené havárie. Také logistika v přístavech ztratila výkon: zatímco dříve se supertanker naložil zhruba za jeden den, dnes to kvůli zanedbanému zázemí může trvat až pět dní.
Chybí lidé i know-how: „brain drain“ je zásadní brzda
Ropný sektor navíc zasáhl masivní odliv odborníků. Zkušená pracovní síla se v poslední dekádě stěhovala do stabilnějších a lépe placených regionů, například do Houstonu nebo na Blízký východ. I kdyby se politická situace rychle uklidnila, návrat lidí, bezpečnostních standardů a servisních kapacit bude otázkou času.
„Pokud se situace opravdu zlepší a zmizí riziko převratu, země se může postupně otevřít. Ale nebavíme se o měsících, bavíme se o letech,“ zní opatrný tón analytiků, kteří sledují geopolitiku a energetiku.
Kolik stojí restart ropného státu
Obnova venezuelské ropné ekonomiky se bude měřit nejen v letech, ale i v penězích. V některých odhadech jde o sázku až 100 mld. $ (2 000 mld. Kč), pokud má země znovu vybudovat těžbu, potrubí, přístavy i navazující zpracování. Pro globální ropné giganty to přichází v době, kdy jsou po letech poklesu cen obezřetnější, omezují rizikové projekty a „čistí“ portfolia od politicky problematických destinací.
Výsledek je paradoxní: Venezuela má obří zásoby, ale bez dlouhodobé stability, zrušení sankcí a přílivu kapitálu bude růst produkce jen pozvolný. Optimističtější scénáře mluví o stabilizaci exportu na 1 až 1,5 milionu barelů denně během jednoho až dvou let. Návrat k úrovni kolem 2 milionů barelů denně však může podle konzervativnějších odhadů trvat tři až pět let.
Kdo může vydělat nejdřív: služby a americké rafinerie
Nejrychlejší byznys se nerýsuje u samotných těžařů, ale u firem, které umějí „zprovoznit“ pole v náročných podmínkách. Servisní společnosti typu Halliburton, Baker Hughes nebo Schlumberger mohou těžit z kontraktů na diagnostiku, opravy a modernizaci technologií. Právě tyto firmy obvykle vstupují do prostředí, kde je třeba nejprve obnovit základní funkčnost celého systému.
Silnou pozici mohou získat také americké rafinerie, zejména na pobřeží Mexického zálivu. Mnohá zařízení jsou technologicky postavena na zpracování těžké a sirnaté ropy, která odpovídá venezuelskému typu a může částečně nahradit dovoz z Kanady.
Chevron jako favorit, ale ceny ropy mohou zůstat pod tlakem
Z amerických těžařů je dlouhodobě nejlépe posazen Chevron, který ve Venezuele zůstal aktivní i během nejtvrdších let. Znalost místního prostředí a vztahy s úřady mu mohou dát náskok v okamžiku, kdy se okno příležitosti skutečně otevře.
Celý příběh však má ještě jednu brzdu: globální trh je podle Mezinárodní energetické agentury v situaci přebytku nabídky kolem 3 milionů barelů denně. To může držet ceny i marže nízko přinejmenším do konce roku 2026. Venezuela tak pro ropný průmysl představuje velkou strategickou šanci, ale návrat bude spíš maraton než sprint.
Zdroj: yahoo.com