Většina investorů si představuje velký propad jako filmovou scénu: prudké výprodeje, křik titulkových lišt a jasný „spouštěč“, který lze zpětně označit za viníka. Jenže nejnebezpečnější poklesy často začínají opačně — tiše. Indexy mohou týdny působit stabilně, zatímco uvnitř trhu se pomalu rozpadá struktura, na které stojí.
Trh se obvykle nezlomí nejdřív v ceně. Zlomí se nejdřív v likviditě, šíři a úvěru — a teprve pak v titulcích.
Proč bývá před bouří klid
Historie opakovaně ukazuje stejný vzorec: investoři si pamatují dramatický okamžik, ale zapomínají na měsíce nenápadných signálů před ním. Před krachem v roce 1987 se zhoršovala šíře trhu a úvěrové spready se rozšiřovaly, i když volatilita zůstávala nízko. V roce 2000 se nejdřív lámal „zbytek“ trhu a až poté technologický index, který byl v očích veřejnosti synonymem prosperity. A v letech 2015–2016 začalo napětí v rizikovějších segmentech dluhopisů a komodit dřív, než se to naplno propsalo do akciových benchmarků.
Klid proto není zárukou bezpečí. Naopak: trh bývá nejkřehčí ve chvíli, kdy vypadá nejspořádaněji, a investoři ztrácejí důvod být ostražití.
Moderní trh: pasivní toky a koncentrace maskují riziko
Dnešní tržní prostředí nahrává „tichým“ kolapsům víc než dřív. Jedním z důvodů je dominance pasivního investování. Když do indexových produktů tečou peníze automaticky, míří disproporčně do největších firem bez ohledu na to, co se děje v širším spektru trhu. Index pak vypadá zdravě, i když velká část akcií už ztrácí dech.
S tím souvisí koncentrace: mnoho portfolií se ve skutečnosti podobá víc, než si jejich majitelé připouštějí. Pokud stejných pár megafirem nese výnosy celého indexu, roste systémové riziko — nikoli nutně nápadně, ale strukturálně.
Iluze likvidity: proč „prodám kdykoli“ nemusí platit
Další slabinou je likvidita. V dobrých časech působí hluboká a samozřejmá, protože ji nikdo akutně nepotřebuje. Ve stresu však může zmizet právě ve chvíli, kdy se na ni investoři spoléhají. To je zvlášť důležité u ETF: obchodují se snadno, ale jejich podkladová aktiva se mohou v krizovém režimu chovat úplně jinak. Rozpětí mezi nákupní a prodejní cenou se může rychle roztáhnout a „rychlý únik“ se prodraží.
K tomu se přidává menší hloubka trhu. Menší nerovnováha objednávek dnes dokáže vyvolat větší cenový skok než v minulosti, protože na druhé straně často nestojí dostatečně silná protistrana.
Signály, které stojí za to sledovat dřív než samotný index
Samotná cena je hlasitá a svádí k tomu brát ji jako jedinou pravdu. Strukturální indikátory jsou tišší, ale často vypovídají víc o tom, co teprve přijde. Klíčová je šíře trhu: pokud index roste, ale počet rostoucích titulů klesá, jde o varovný nesoulad. Podobně důležité jsou úvěrové spready a celková kondice kreditního trhu — dluhopisový trh mívá tendenci „šeptat“ stres dřív, než ho akcie uznají.
Smysl má také sledovat, zda se leadership zužuje na několik jmen, a vnímat, kdy se nenápadně zdražuje ochrana proti poklesu na opčních trzích. Nejde o věštění, ale o mapování prostředí: kdy se trh stává zranitelnějším, aniž by to bylo na první pohled vidět.
Co dělat, aby vás ticho nepřekvapilo
Největší chyba je čekat na titulky. V okamžiku, kdy přijdou, bývá velká část pohybu už za námi. Praktický přístup začíná u řízení rizika: přemýšlet o velikosti pozic podle likvidity, ne podle přesvědčení, a počítat se scénářem, kdy se rozpětí cen náhle roztáhne. Pomáhá také omezit přeplněné sázky na několik nejoblíbenějších megatitulů a dávat větší váhu firmám se silnou rozvahou a stabilnějšími cash flow.
Tichý kolaps se nerodí ze strachu. Rodí se z lhostejnosti. Kdo místo hluku sleduje strukturu, může změnu režimu rozpoznat dřív, než se z „klidného trhu“ stane trh bez opory.
Zdroj: yahoo.com