Velké ropné a plynárenské společnosti se nevzdávají dekarbonizace, ale mění rytmus. Po vlně ambiciózních závazků z posledních let přichází střízlivější fáze, v níž hrají hlavní roli řízení rizik, návratnost kapitálu a opatrnější práce s nejistou poptávkou. Výsledkem je, že řada průběžných cílů mířících k roku 2030 prochází revizí a některé investice do nových energetických oblastí se odsouvají.
CO2 jako sázka na „most“ mezi starým a novým
Za nejpraktičtější nástroj snižování emisí považuje sektor nadále zachytávání a ukládání CO2 (CCS). Pro firmy je to atraktivní i proto, že technologie lze propojit se stávající infrastrukturou a know-how z těžby a zpracování uhlovodíků. CCS tak v mnoha strategiích supluje most: umožňuje pokračovat v provozu tradičních aktiv, a přitom deklarovat postupné zlepšování emisní bilance.
Oproti tomu investice do vodíku, obnovitelných zdrojů či do nízkouhlíkových paliv zůstávají na stole, ale s viditelně větší zdrženlivostí. Nejde jen o technologická rizika, ale i o otázku, kdy a kde vznikne stabilní poptávka a jaké podmínky nastaví státy a regulátoři.
Rok 2030 pod tlakem volatility a politiky
S tím, jak se trh vyrovnává s geopolitickými otřesy, cenovou volatilitou a proměnlivým přístupem vlád, začínají některé firmy přepisovat harmonogramy. Zvlášť citlivé jsou projekty s vysokými počátečními náklady a dlouhou dobou návratnosti. V praxi to znamená, že společnosti typu BP, Shell nebo ExxonMobil zpomalují či pozastavují část viditelných „zelených“ iniciativ a kladou větší důraz na finanční disciplínu a stabilní cash flow z ropy a plynu.
Energetická transformace v ropném a plynárenském průmyslu nekončí. Mění se však z rychlého sprintu na kontrolovaný maraton, kde tempo určují poptávka, náklady a pravidla hry.
Obnovitelné zdroje zůstávají ve hře, ale s menším apetitem
Solární a větrné projekty ropné firmy neopouštějí, protože dlouhodobý trend elektrifikace a růst podílu těchto zdrojů v globálním mixu je zřejmý. Přesto se tempo nových investic oproti předchozím plánům zvolnilo. Důvody jsou dvojí: na jedné straně vyšší kapitálové náklady a tlak na návratnost, na straně druhé obavy o energetickou bezpečnost, které v posledních letech posílily poptávku po fosilních palivech a zvýhodnily využívání existující infrastruktury.
Baterie a akumulace: doplněk, nikoli hlavní motor
Firmy zároveň sledují akumulaci energie, především bateriová úložiště, která mohou stabilizovat síť a doplnit obnovitelné zdroje. Jejich význam v portfoliích ropných gigantů ale zatím zůstává omezený: jde spíše o podpůrné řešení než o oblast, která by sama o sobě měnila byznysový model.
Pragmatická transformace místo velkých gest
Celkový obraz je méně o velkých prohlášeních a více o postupných krocích. Ropné společnosti nadále hledají cestu k nižším emisím, jen se soustředí na projekty, které dokážou obhájit i ekonomicky v podmínkách nejisté regulace a proměnlivé poptávky. Zelená transformace tedy pokračuje, ale v podání ropného sektoru stále častěji připomíná řízenou optimalizaci namísto rychlé přestavby energetického mixu.
Zdroj: yahoo.com