Rychlý pokles deficitu americké obchodní bilance se může na první pohled jevit jako technický detail v datech, která trhy přejdou bez větší pozornosti. Ekonom Michael Pettis ale upozorňuje, že právě tento trend může být jedním z určujících ekonomických příběhů roku – a to nejen pro Spojené státy, ale i pro Evropu, která se ocitá v nové roli „nárazníku“ globální nerovnováhy.
Co znamená, když USA přestanou být hlavním „deficitním“ odběratelem
Podle Pettise se měsíční deficity USA posouvají k nejnižším úrovním od léta 2009. Pokud se tento vývoj udrží, mění se základní rovnice světového obchodu: země, které dlouhodobě stavěly růst na exportu, ztrácejí největší trh ochotný systematicky absorbovat přebytečnou produkci.
Současně totiž roste čínský obchodní přebytek. A protože globální bilance musí v součtu „sedět“, vyšší přebytek jedné velké ekonomiky nutně znamená, že jiné země musí přijmout vyšší deficit. Jinými slovy: pokud Čína vyveze více, někdo jiný musí více dovézt – a také to nějak financovat.
Deficit není jen o zboží, ale i o financování
Pettis připomíná často přehlížený mechanismus: země s přebytkem nevyváží jen zboží, ale zároveň vyváží i úspory. Aby si deficitní ekonomiky mohly čínské zboží kupovat, musejí si půjčovat – přímo či nepřímo – právě od zemí s přebytkem. Spojené státy tuto roli zvládaly dlouho díky velikosti ekonomiky, hloubce finančních trhů a postavení dolaru. U řady rozvíjejících se zemí je ale schopnost trvale navyšovat zadlužení omezená.
Pokud se deficitní země dostane na hranici únosnosti, přestává být financování „půjčkou“ v ekonomickém smyslu. Začne připomínat transfer, který může v praxi vyústit v politické tlaky, měnové otřesy nebo restrukturalizace dluhu. Právě tady podle Pettise narážejí úvahy o tom, že by nové čínské exportní přebytky dlouhodobě absorbovala hlavně chudší část Asie.
Evropa jako pravděpodobný cíl nové nerovnováhy
Jestliže se část světa zadlužit nemůže a Spojené státy deficit snižují, zůstává jen omezený okruh ekonomik, které mají kapacitu nerovnováhu „unést“. Pettis z toho vyvozuje, že tlak se může postupně přesouvat na Evropu – zejména na průmyslové jádro eurozóny.
„Očekávám, že Evropa nakonec ponese většinu tíhy pramenící z posunu k nové rovnováze, což se může stát ještě větší výzvou pro německý a evropský průmysl,“ shrnuje Pettis.
Pro Evropu to není abstraktní hrozba. Jde o riziko další vlny dovozní konkurence v segmentech, kde se evropské firmy už dnes potýkají s tlakem na marže, investiční nejistotou a nákladovou nevýhodou v oblasti energie. Pokud se navíc obchodní napětí přelévá do cel, subvencí a politiky „kupuj domácí“, může být odpovědí EU kombinace ochranných opatření a podpory strategických odvětví. To ale zároveň znamená vyšší politickou cenu a další test evropské soudržnosti.
Nejjednodušší řešení? Změna čínského modelu
Pettisův recept je v principu přímočarý: svět by profitoval, kdyby Čína postupně přesunula těžiště růstu od dalšího rozšiřování výroby k vyšší domácí spotřebě. Tím by klesl tlak na exportní přebytek i potřeba, aby zbytek světa „doplácel“ na nadbytečné kapacity deficitem a dluhem.
Současný směr však podle něj spíše připomíná strategii „výroba pro výrobu“, tedy posilování kapacit i v situaci, kdy globální poptávka naráží na limity. Právě v tom tkví jádro napětí, které se může v roce před námi stále častěji překlápět z čísel v tabulkách do tvrdé politiky.
Na závěr Pettis dodává technickou, ale důležitou poznámku: není si jistý, nakolik pokles amerického deficitu nezkreslují obchody se zlatem. Podle něj by se kromě šperků zlato nemělo vykazovat v obchodní bilanci, ale spíše na kapitálovém účtu. I kdyby však data částečně „šuměla“, směr debaty se nemění: mění se role USA v globální rovnováze – a Evropa bude muset zvažovat, jakou cenu je ochotna zaplatit za to, že ji bude stabilizovat.
Zdroj: patria.cz