Evropská debata o „druhém čínském šoku“ se v posledních měsících zostřuje. Dovoz levnějších elektromobilů, solárních panelů i dalšího průmyslového zboží z Číny tlačí na ceny a zároveň testuje odolnost evropského výrobního modelu. Zatímco část komentátorů včetně týdeníku The Economist varuje před přehnanou reakcí, ekonom Noah Smith upozorňuje na něco, co se v diskusi často ztrácí: z průmyslu se nevytrácejí jen pracovní místa, ale i schopnost inovovat a být strategicky soběstačný.
Co říká The Economist: deindustrializace nemusí znamenat úpadek
Podle pohledu The Economist nemusí být evropskou prioritou pokus o zastavení čínské exportní vlny za každou cenu. Čína se sice zaměřuje na obory, které mají v některých zemích mimořádnou váhu, ale přesun části výroby by nemusel automaticky znamenat hospodářský propad. Zjednodušeně: ekonomika se může přeskupit, více se opřít o služby a znalostní sektory a přesto prosperovat.
Tento argument zní lákavě zejména v zemích, kde průmysl dlouhodobě naráží na vysoké ceny energií, regulaci či nedostatek pracovní síly. Jenže Smith tvrdí, že právě tady je jádro problému: nejde jen o to, co se bude vyrábět, ale kde se budou rodit schopnosti a know-how.
Smithův protiargument: bez výroby slábne obrana i technologická kapacita
Smith upozorňuje, že průmyslová základna není „jen další sektor“. Část výroby přímo souvisí s obranným průmyslem a bezpečností dodavatelských řetězců. Pokud chce Evropa v krizích jednat nezávisle, potřebuje dostatečně silnou kapacitu vyrábět klíčové komponenty doma nebo alespoň v rámci spolehlivých partnerství.
Druhým bodem je podle něj narůstající nerovnováha obchodu mezi Evropou a Čínou. Evropa podle Smitha nevyrovnává dovoz odpovídajícím vývozem služeb či vysoce hodnotných produktů. Místo toho rozdíl financuje zadlužením, tedy dlouhodobými obchodními deficity, které mohou být politicky i makroekonomicky obtížně udržitelné.
Pokud se elektromobily budou vyrábět v Číně a do Evropy se jen dovážet, inovace i zisky zůstanou z velké části tam.
„Učení se praxí“: inovace nevznikají jen v laboratoři
Nejostřejší Smithova výtka míří na inovace. Argumentuje tím, že výroba sama o sobě vytváří znalosti, které nelze jednoduše koupit ani plně nahradit čistým výzkumem. V továrnách a dodavatelských sítích vzniká učení se praxí: drobná zlepšení procesů, materiálů, kvality i logistiky. Právě tato „malá“ zlepšení se často šíří pomalu a zůstávají uvnitř ekosystému firem v zemi, kde se skutečně vyrábí.
V praxi to znamená, že pokud bude Evropa koncovým trhem, ale ne místem výroby, může postupně ztrácet technické kompetence. A s nimi i schopnost vytvářet další generace produktů, které budou konkurenceschopné bez trvalé ochrany.
Jaká odpověď přichází v úvahu: cla, bariéry i domácí reformy
Smith připouští, že recept, který navrhuje, je nepříjemný. Součástí řešení podle něj bude protekcionismus v podobě cel či necelních překážek, protože Čína sama usiluje o soběstačnost a nemá silnou motivaci otevírat svůj trh recipročnímu dovozu. Zároveň ale tvrdí, že samotná ochrana hranic nestačí: Evropa by musela zlepšit podnikatelské prostředí, zrychlit povolovací procesy a omezit regulace, které zdražují investice do moderní výroby.
Evropa tak stojí před dilematem. Buď přijme levnější dovoz a riskuje postupné oslabení výrobního ekosystému, nebo zvolí obranný přístup, který může krátkodobě zdražit zboží a vyvolat odvetu. Smith však varuje, že nejdražší může být třetí možnost: nedělat nic a sledovat, jak se centrum průmyslových inovací přesouvá jinam.
Zdroj: patria.cz