Rok začal geopolitickým sprintem: Venezuela, ropa a otázka motivů
První dny roku přinesly událost, která by ještě nedávno zněla jako scénář politického thrilleru: venezuelský prezident Nicolás Maduro byl zadržen a převezen do Spojených států. Pro část Venezuelanů to představuje zadostiučinění po letech úpadku země, exodu milionů lidí a dlouhodobé eroze demokratických pravidel.
Jenže právě rychlost, s jakou se po akci změnil tón americké komunikace, otevírá nepříjemnou otázku: šlo primárně o ochranu obyvatel, nebo o suroviny? Donald Trump krátce poté veřejně prohlásil, že USA chtějí ve Venezuele ve velkém investovat do ropné infrastruktury. A tím prakticky přiznal, že humanitární rovina – pokud vůbec hrála roli – nebyla jediným a možná ani hlavním motivem.
Ropa jako argument, který se „hodí“
Venezuela drží jedny z největších ropných zásob na světě. V situaci, kdy jsou energetické suroviny opět tvrdou měnou geopolitiky, se každá změna režimu v ropné zemi nutně čte i jako boj o kontrolu nad zdroji a logistickými tepnami. Pokud se Washington skutečně pustí do rozsáhlých investic, půjde nejen o ekonomický projekt, ale také o signál ostatním producentům: USA jsou připraveny jednat přímo, rychle a bez zbytečné diplomacie.
„Potřebujeme Grónsko.“ Proč se z ostrova stává strategická kořist
Ještě než se svět stihl nadechnout po venezuelské epizodě, přišel další Trumpův výrok – tentokrát směrem k Dánsku a největšímu ostrovu planety. Trump znovu tvrdil, že Spojené státy Grónsko „potřebují“.
„USA rozhodně potřebují Grónsko.“
Oficiální zdůvodnění se tradičně točí kolem bezpečnosti. Jenže v pozadí je viditelnější a hmatatelnější motiv: vzácné zeminy a další strategické nerosty. Právě ty jsou klíčové pro moderní ekonomiku – od obranných technologií přes baterie až po polovodiče – a zároveň se staly nástrojem mocenského tlaku. Čína je umí využívat jako páku, kterou dokáže soupeře brzdit i bez jediného výstřelu.
Co by znamenalo „kdyby si to někdo prostě vzal“
Debata o Grónsku ale není jen o nerostech. Pokud by velmoc prosazovala územní ambice silou nebo vydíráním, šlo by o přepsání pravidel mezinárodního řádu. Takový precedens by povzbudil další aktéry, aby testovali, kam až mohou zajít. A svět, kde si vítěz bere, co chce, bývá pro malé a střední země nejdražší verzí reality.
Český rozpočet: schodek o 50 miliard, nebo „jen“ o 10?
Zatímco geopolitika řeší ropu a nerosty, česká politika se na začátku roku vrátila k vlastní klasice: k hádce o to, jak velký je vlastně schodek. Ministryně financí Alena Schillerová hodnotila plnění státního rozpočtu za rok 2025 a uvedla, že deficit byl o 50 miliard Kč vyšší než plánovala předchozí vláda.
Bývalý ministr financí Zbyněk Stanjura namítá, že do bilance nepřiteklo očekávaných 41 miliard Kč z Bruselu. Podle této logiky tedy rozpočet „nepřestřelil“ o 50 miliard, ale zhruba o 10 miliard Kč. Spor tak není jen o čísla, ale o interpretaci: je chybějící evropská platba technická okolnost, nebo riziko, se kterým měl plán počítat?
Proč na tom záleží i mimo politickou přestřelku
Rozdíl mezi „o 50“ a „o 10“ miliard vypadá jako účetní detail jen na první pohled. Ve skutečnosti jde o důvěryhodnost fiskální politiky, schopnost státu plánovat cash flow a také o to, jak budou rozpočet číst investoři, ratingové agentury a nakonec i domácnosti. Ať už číslo dopadne jakkoli, jedno se zatím jeví jako stabilní: deficit se do veřejné debaty vrací s železnou pravidelností – a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měl z českého příběhu jen tak zmizet.
Zdroj: investicniweb.cz