Rozhodnutí administrativy prezidenta Donalda Trumpa otevřít trestní vyšetřování šéfa americké centrální banky Fedu Jeroma Powella vrátilo do centra pozornosti otázku, která bývala považována za téměř uzavřenou: nakolik mají být centrální banky odstíněny od přímé politické moci. V největší ekonomice světa jde přitom o víc než o osobní spor. Jde o důvěru, že měnová politika nebude zneužita pro krátkodobé politické cíle.
„Nezávislost centrálních bank je základním kamenem cenové, finanční a ekonomické stability v zájmu občanů, kterým sloužíme,“ uvedli představitelé dalších centrálních bank v prohlášení na podporu Powella.
Proč je Fed vnímán jako test odolnosti systému
Trump dlouhodobě kritizoval Fed za to, že nesnižuje úrokové sazby dost rychle. Právě tlak na rychlé uvolnění měnových podmínek je typickým střetem mezi politickou logikou a logikou centrální banky. Politici obvykle preferují levnější úvěry, které podporují růst a zaměstnanost. Centrální banky však musejí zvažovat i vedlejší účinky: nárůst inflace, bubliny na trzích aktiv nebo oslabení důvěry v měnu.
Vyšetřování šéfa Fedu je navíc symbolicky mimořádně citlivé. Pokud by se vytvořil precedens, že vláda může nástroji trestního řízení „disciplinovat“ vedení centrální banky, investoři by mohli začít do cen aktiv promítat vyšší rizikovou přirážku a domácnosti i firmy by mohly znejistět v očekáváních budoucí inflace.
Jak se nezávislost stala standardem
Fed získal operativní nezávislost v roce 1951, když poválečný nárůst inflace ukázal limity politiky, jejímž cílem bylo během druhé světové války držet nízké náklady vládního financování. Přesto trvalo další čtvrtstoletí, než se americká centrální banka naplno vymanila z politického zasahování do rozhodování o sazbách.
Za varovný příklad se často uvádí období prezidenta Richarda Nixona, kdy tlak na udržení nízkých úroků před volbami v roce 1972 patří mezi faktory, které spolu s ropným šokem přispěly k pozdějšímu inflačnímu vzestupu. Právě zkušenost 70. let a počátku 80. let přesvědčila řadu zemí, že přenesení rozhodování o sazbách na technokratické instituce s mandátem krotit inflaci má smysl.
Do konce 20. století mělo podle Bank of England operativní nezávislost zhruba 80–90 % centrálních bank. Nešlo jen o ideologii, ale o praktickou reakci na to, jak drahá může být inflace pro životní úroveň i stabilitu veřejných financí.
Funguje nezávislost i v praxi?
Část ekonomů upozorňuje, že nízké inflaci posledních dekád pomohly také strukturální faktory, například nástup Číny a dalších exportních ekonomik s levnou produkcí, které tlumily růst cen. Přesto akademické studie opakovaně nacházejí souvislost mezi mírou nezávislosti centrální banky a úrovní i kolísavostí inflace napříč zeměmi, což z nezávislosti udělalo pilíř moderního hospodářského řízení.
V Británii se po získání nezávislosti Bank of England v roce 1997 podle bývalého hlavního ekonoma banky Andyho Haldanea snížila nejistota ohledně inflace přibližně na čtvrtinu ve srovnání s předchozími dvaceti lety. I tak ale zůstává klíčové, aby nezávislost byla vyvážena odpovědností a transparentností vůči veřejnosti.
Globální finanční krize z let 2007–2009 poškodila pověst centrálního bankovnictví, protože se ukázalo, že regulátoři včetně centrálních bank podcenili rizika v bankovním systému. Následné mimořádné kroky, jako snižování sazeb téměř k nule a rozsáhlé nákupy dluhopisů, pak otevřely nové pole politických střetů. V USA byl tehdejší šéf Fedu Ben Bernanke některými kritiky obviňován, že „tiskne peníze“ z politických důvodů.
Podobné napětí se později projevilo i v Británii, kde se kvantitativní uvolňování stalo terčem obvinění, že přispělo k inflaci. Veřejná debata se vyostřila zejména poté, co inflace vyskočila až na 11 % v důsledku energetického šoku po ruské invazi na Ukrajinu. Krátce před nástupem do funkce premiérky Liz Trussová zmiňovala možnost revize mandátu centrální banky, a i když k ní nedošlo, důvěra veřejnosti podle průzkumů Bank of England klesla na historická minima.
Americký případ s Jeromem Powellem tak není izolovanou epizodou, ale dalším signálem, že nezávislost centrálních bank zůstává politicky zranitelná. V řadě zemí od Turecka po Indii se vlády opakovaně pokoušely získat větší vliv na měnovou politiku a i v Japonsku se historicky objevovala politická podpora dlouhodobě uvolněných podmínek. V prostředí, kde jsou voliči citliví na ceny a státy na náklady obsluhy dluhu, bude tlak na centrální banky zřejmě pokračovat.
Zdroj: yahoo.com