Po každé velké finanční krizi přichází vlna zpřísňování pravidel, posilování dohledu a veřejné ujišťování, že „tentokrát už to bude bezpečnější“. Ekonom Jon Danielsson z London School of Economics ale upozorňuje na nepříjemný paradox: dobře míněná regulace může za určitých okolností zranitelnost systému naopak prohlubovat. Ne proto, že by dohled neměl smysl, ale protože často funguje v prostředí omezených informací, politického tlaku a zejména nejistoty, kterou nelze přetavit do jednoduchých tabulek.
Když měříme hlavně to, co se dobře měří
Regulace stojí z velké části na kvantifikaci rizika. Hlídá se kapitál, likvidita, struktura rozvah, procesy řízení a limity, které mají finanční instituce držet „v rozumných mezích“. Danielsson však připomíná, že tento přístup by fungoval spolehlivě jen ve světě, kde jsou rizika předem známá, stabilní a kde se systém nepřizpůsobuje tak, aby se regulaci vyhnul. Reálné finance jsou ale živý organismus: aktéři mění chování, hledají skuliny a rizika se přesouvají.
„Kvantifikovatelné riziko bývá často to nejméně důležité. Když se na něj spoléháme příliš, může to ukolébat pozornost a přiblížit události, kterým se má regulace vyhnout,“ varuje Danielsson.
Podstata problému je v tom, že běžné modely zachytí standardní výkyvy a „normální“ volatilitu, zatímco klíčové jsou extrémní události: náhlé pády institucí, řetězové reakce na trhu nebo postupné hromadění nestability v místech, kam není dobře vidět. To, co se špatně měří, snadno mizí z radaru. A co není na radaru, nebývá prioritou.
Falešný pocit bezpečí a stěhování rizika do stínu
Dalším efektem je psychologická stránka dohledu. Čím robustněji působí soustava pravidel, tím snáze se v systému zakoření přesvědčení, že „někdo to hlídá“. Jenže finanční riziko se v takové atmosféře neztrácí, spíš mění podobu. Danielsson tvrdí, že je téměř jisté, že nebezpečná rizika se objevují tam, kam se regulátoři zrovna nedívají: v neprůhledných strukturách, mimo tradiční bankovní sektor nebo v produktech a strategiích, které se do standardních šablon nevejdou.
Když je obezřetnost jednotlivce problémem pro celek
Zvlášť výbušná je situace ve chvíli, kdy přijde velký šok: geopolitická eskalace, pandemie, prudká změna očekávání nebo prostá panika. Regulace často předpokládá, že pokud se bude každá instituce chovat obezřetně, bude bezpečný i systém jako celek. Jenže v krizi se obezřetnost mění v kolektivní reflex: snižovat riziko rychle a současně. To v praxi znamená prodávat aktiva právě ve chvíli, kdy jejich ceny padají, a tím pokles ještě urychlovat.
Danielsson upozorňuje, že standardizace bankovních modelů a požadavků, typicky v duchu rámců jako Basel III, může tento efekt zesílit. Pokud mnoho institucí identifikuje „stejná rizika u stejných aktiv“ a reaguje podle podobných pravidel, roste synchronizace rozhodnutí. To, co vypadá rozumně na úrovni jedné banky, může být na úrovni trhu nebezpečné.
Co z toho plyne pro debatu o regulaci
Danielssonova kritika není voláním po deregulaci, ale po skromnosti a širším pohledu. Regulace je nezbytná, jen nesmí vytvářet iluzi, že největší hrozby lze vždy spočítat a uzamknout do modelu. Zásadní otázka proto nezní, kolik pravidel přidat, ale jak navrhovat dohled tak, aby neodváděl pozornost od toho, co se měří obtížně, a aby v krizi nepřinutil systém jednat jednotně způsobem, který z lokální opatrnosti vyrobí systémovou bouři.
Zdroj: patria.cz