Ve veřejné debatě se opakovaně objevuje stejný motiv: stát „zdaní všechno“ a přesto se neustále hledají nové peníze na další programy. Vypadá to jako paradox. Ve skutečnosti jde spíš o důsledek toho, že politické sliby se často formulují bez přiznání elementární rozpočtové matematiky. A právě na to upozorňuje návrh, který je sice myšlený jako nadsázka, ale míří překvapivě přesně do jádra problému.
Jeden povinný disclaimer místo nekonečných dojmů
Autor navrhuje, aby každý slib vyšších státních výdajů nesl povinné upozornění podobně, jako potraviny uvádějí složení nebo cigarety zdravotní varování. Nejde o další regulaci pro regulaci, ale o snahu vynutit si poctivější jazyk a méně iluzí.
Pokud dojde ke schválení, musí se snížit jiné výdaje, zvýšit daně nebo vzroste vládní dluh.
Takový dodatek by okamžitě změnil tón diskuse. Najednou by nebylo možné mluvit o „penězích státu“, jako by šlo o oddělený sejf. Každá koruna navíc totiž znamená buď korunu jinde ušetřenou, korunu vybranou od lidí a firem, nebo korunu půjčenou – která se bude splácet z budoucích daní.
Daně a dluh: dvě cesty k téže peněžence
Podstatná autorova teze zní jednoduše: daně i dluh jsou v jádru peníze občanů, jen se k nim stát dostává jiným kanálem. U daní je cena okamžitá a viditelná. U dluhu se odkládá v čase, rozptyluje se mezi generace a někdy i mezi různé skupiny v ekonomice. Ale nezmizí. A čím déle se politická reprezentace tváří, že „zdroje jsou“, tím rychleji roste riziko, že se účet připomene ve chvíli, kdy se to hodí nejméně.
Česko, Polsko, Maďarsko: rozdíly, které se mohou rychle zúročit
Na datech z analýzy Natixisu autor připomíná srovnání fiskálních deficitů a veřejného zadlužení Česka, Polska a Maďarska. Smysl takového porovnání není v soutěži, kdo je „nejlepší“, ale v pochopení, že trhy rozlišují: sledují trajektorii deficitu, stabilitu pravidel i ochotu vlády dělat nepopulární kroky. Země s podobnou startovní pozicí se mohou během několika let rozjet k úplně jiným nákladům financování.
Tržní disciplína: někdy opožděná, ale umí být tvrdá
Diskuse o dluhu se dnes nejvíc vede v USA, kde se podle autora posunula politická filozofie od obezřetnosti k přesvědčení, že „se to nějak unese“. Méně pozornosti se věnuje Číně, přestože dluhová dynamika tam sílí a naráží na strukturální výzvy ekonomiky. Klíčové poselství pro menší země ale zní: nemůžeme se utěšovat tím, že velcí hráči si dovolí víc.
Velmoci mohou krátkodobě těžit z výjimečného postavení. Menší ekonomiky takový polštář nemají. Pokud by se v Česku rozjela podobná rozhazovačnost, tržní reakce by se pravděpodobně promítla rychleji: do vyšších výnosů dluhopisů, dražších hypoték, citlivější koruny a nakonec i do rozpočtu, který začne stále větší část příjmů posílat jen na obsluhu dluhu.
Méně kouzel, více odpovědnosti
Fiktivní „disclaimer“ je ve skutečnosti návrhem na návrat k poctivé politice: každému výdaji přiřadit zdroj a otevřeně přiznat, kdo ponese náklady. Trhy sice nefungují vždy jako dokonalý rozhodčí, ale v jedné věci bývají neúprosné: když stát slibuje bez krytí příliš dlouho, disciplínu nakonec vynutí. A obvykle za cenu, kterou si nikdo nepřeje platit.
Zdroj: patria.cz