Rok 2026 se na první pohled rýsuje jako období, které může investorům přát. Makroekonomické prostředí má šanci zůstat relativně stabilní: inflace se drží pod kontrolou, růst nemusí sklouznout do recese a centrální banky budou mít větší prostor ladit svou politiku směrem k „normálu“. Právě v takových chvílích ale trhy často přestávají hlídat to, co se dlouho jevilo jako vzdálený problém. Ústředním tématem se tak stává dluh – státní i firemní – který dokáže být roky tichým společníkem, aby se v nevhodný okamžik změnil ve zdroj stresu.
AI dál táhne ceny aktiv, ale roste otázka: kde je vrchol cyklu?
Euforie kolem umělé inteligence zůstává jedním z klíčových motorů rizikových aktiv. Investoři nadále oceňují příběh vyšší produktivity, nových byznys modelů a technologického náskoku vítězů. Zároveň se však mění tón: místo „kolik toho AI změní“ se častěji řeší „kolik růstu už je v cenách“ a kdy se začnou projevovat limity cyklu.
Pro trhy je to důležité hned ze dvou důvodů. Zaprvé, koncentrace AI v indexech zvyšuje citlivost na zklamání – stačí, aby se výhled investic do datových center nebo marže v dodavatelském řetězci začaly normalizovat. Zadruhé, právě technologický optimismus může zakrývat riziko, které neleží v inovacích, ale ve financování: pokud se sentiment otočí, dražší kapitál a přísnější úvěrové podmínky dopadnou nejdříve na ty, kteří rostou „na dluh“.
Dluhy dlouho nevypadají jako problém. Dokud se nestane něco, co zvedne cenu financování, sníží likviditu a trh začne chtít jistotu místo příběhu.
Dluh jako „neviditelná“ zátěž: proč může zlobit právě v dobrých časech
Dluhová dynamika je zrádná v tom, že se její riziko neprojevuje lineárně. Když ekonomika roste a sazby jsou předvídatelné, i vysoké zadlužení působí zvládnutelně. Problém nastává ve chvíli, kdy se sejde několik faktorů: velké objemy refinancování, vyšší požadované výnosy investorů, slabší ochota absorbovat nové emise a přísnější měnové podmínky. Trh pak může začít testovat, kde leží hranice „stravitelnosti“ nového dluhu.
V praxi to může mít podobu vyšší volatility na dluhopisových trzích, růstu rizikových přirážek a nepříjemného přeceňování aktiv, která se dlouho vezla na optimismu. A i když se dnes část investorů uklidňuje představou, že v krajní situaci pomohou centrální banky, tato „pojistka“ má své limity: politické, inflační i reputační.
Fed, ECB a BoJ: tři banky, tři různé citlivosti trhu
Fed bude pro globální trhy nadále určující. Pokud ekonomika USA zpomalí bez dramatického zhoršení trhu práce, investoři budou sázet na postupné snižování sazeb. Klíčové ale bude, zda trh uvěří, že uvolnění nepřijde za cenu znovuoživení inflace – a zda se podaří hladce financovat vysoké rozpočtové potřeby bez skokového růstu výnosů.
ECB bude řešit křehčí růstový příběh a citlivost některých zemí na náklady obsluhy dluhu. Jakmile by se v Evropě obnovily obavy o dluhovou udržitelnost, může to rychle změnit náladu na euru i na evropských akciích.
BoJ zůstává potenciálním „černým koněm“: jakýkoli posun v japonské politice může přesměrovat globální kapitálové toky. Pokud japonské výnosy porostou a domácí investoři začnou více repatriovat kapitál, dopad se může projevit i na amerických dluhopisech a tím pádem na globálních valuacích.
Jak se připravit na rok 2026: méně sázky na jeden příběh, více práce s rizikem
Pro investory to znamená jediné: v prostředí, které může být současně příznivé i křehké, roste cena disciplíny. Diverzifikace není jen módní slovo, ale praktická obrana proti tomu, že se jeden dominantní trend – třeba AI – může dočasně vyčerpat. Stejně tak dává smysl hlídat kvalitu rozvah, citlivost na refinancování a likviditu portfolia.
Rok 2026 může být dobrým rokem pro výnosy, ale pravděpodobně nebude „snadný“. Dluh se možná dlouho tváří neškodně. Jakmile se však trh začne ptát, kdo ho bude držet a za jakou cenu, dokáže změnit atmosféru rychleji než jakákoli titulková euforie. A právě v tom spočívá hlavní investiční paradox příštího roku.
Zdroj: patria.cz